Příběh třebíčského větrného mlýna
PORUČÍME VĚTRU
Lidé od pradávna toužili ovládnout přírodní živly. Vítr je energie, která může ničit, ale i pomáhat. Na protáhlém třebíčském návrší sevřeném ostře zaříznutým kaňonem Stařečského potoka a údolím řeky Jihlavy to odedávna foukalo opravdu hodně. Na z daleka viditelné plošině vršku, kterému místní říkají Kanciborek, vyrostla v první polovině 19. století pro tento kraj neobvyklá stavba větrného mlýna. Síla větru od roku 1836 po desítky dalších let roztáčela lopatky jeho důmyslného mlecího zařízení.
Nedrtil obilí, ale stromovou kůru
Lidé z Třebíče i okolí si sem ale nejezdili pro mouku, jak byste možná očekávali. Drtila se zde dubová a borová kůra na tříslo. To používali majitelé místních koželužských dílen na vyčinění kůží. V té době se nepoužívaly žádné chemické přípravky, ale zcela přírodní surovina. Nejvíce tříslovin potřebných k vyčinění kůží obsahuje právě dubová kůra. Tříslo dodávalo kůži potřebné vlastnosti, jako je stálost, pružnost, tuhost, voděodolnost, a zároveň ji i barvilo.
Nedostatek třísla vedl továrníky ke stavbě vlastního mlýna
Tříslo pro koželuhy v Třebíči původně zpracovávaly vodní mlýny. Pro tuto činnost využívaly čas, kdy nemlely mouku. Pro mlynáře to bylo výhodné, protože za tříslo dostávali více zaplaceno. Poptávka po třísle od počátku 19. století výrazně narůstala a mlynáři nestačili dodávat na místní trh. Tříslo se do Třebíče muselo vozit nejen z okolních obcí, ale i ze vzdáleného Znojma. Kvalitní dubové tříslo se dokonce nakupovalo až v Uhrách. Proto se majitelé dvou největších koželužských továren, bratři Budischowští, rozhodli postavit vlastní mlýn na mletí třísla. Neobešlo se to bez problémů, původně plánovaná dřevěná stavba mlýna nebyla povolena z důvodu rizika požáru, prach, vznikající drcením kůry je totiž výbušný. Úřady nakonec stavbu povolily s tím, že větrný mlýn nebude dřevěný, ale postavený z kamene a cihel.
Český větrný unikát
Bratři Budischowští, stavitelé mlýna, tehdy vůbec netušili, že jejich myšlenka na pořízení vlastního mlecího zařízení se v průběhu let promění v český větrný unikát. Třebíčský větrný mlýn je totiž jediná stavba v Česku, která využívala energii větru výlučně na drcení kůry. A to přes půl století. Síla větru nakonec ustoupila modernímu využití energie a na řadu přišel parní stroj. Ten drtil tříslo už přímo v borovinské továrně. Mlýn utichl, jeho impozantní stavba čekala na své další využití.
Po léta poskytoval útočiště chudým
Už za první světové války a později v době první republiky se z opuštěného mlýna stalo útočiště pro ty, kteří potřebovali mít kde hlavu složit. Nebylo to kdovíjaké sídlo, ale člověk tam měl teplo a nepršelo mu na kavalec. Poslední nájemník větrného mlýna se odstěhoval v roce 1977. Od té doby jen málokdo vzal občas za kliku od jeho dveří.
Koželužství i sociální bydlení
V roce 2020 dokončilo město Třebíč kompletní rekonstrukci své technické památky a otevřelo jeho dveře návštěvníkům.
Větrný mlýn v celé své obnovené kráse opět patří k hlavním dominantám Třebíče a prostřednictvím muzejních expozic připomíná jak slavnou éru třebíčského koželužství, tak i osudy prostých lidí, kteří v něm bydleli.
Pojďte se podívat dovnitř a dozvědět se víc.
